Zachovalý kousek historie
Jsme malé, ale jedinečné muzeum, které se specializuje na prohlídky původního mlýna z roku 1938. Mlýn je stále v majetku rodiny, která jej postavila, a nabízíme vám jedinečnou možnost nahlédnout do života a práce v mlýně v období první republiky. Náš mlýn se nachází v malebné krajině Údolí Bílého potoka nedaleko Brněnské přehrady.
Historie Jarošova mlýna ve Veverské Bítýšce
Na místě, kde nyní stojí Jarošův válcový mlýn, již v roce 1635 tzv. mlýnek stával. Tuto první písemnou zmínku nám zachovaly knihy památní právní.
V roce 1937 pozemek a objekty mlýna, které byly v této době již několik let mimo provoz, koupili manželé Blanka a Maxmilián Jarošovi, pocházející ze starých mlynářských rodů Pippalů a Jarošů.
V letech 1937 - 38 proběhla demolice nefunkčních a poničených budov. Následně na témže místě byla zahájena výstavba nového vodního mlýna. Čtyřpodlažní mlýn byl vybaven nejmodernější mlýnskou technologií a strojním zařízením firmy Jos. Prokopa synové z Pardubic. Vodní náhon přivádí vodu od stavidla z koryta Bílého potoka do vodní nádrže, ze které je voda spádem vedena na lopatky dvou Francisových turbin, které slouží k pohonu mlýnských strojů. Stavba Jarošova mlýna a úprava vodního náhonu byla ukončena na podzim roku 1938, kdy byl zahájen provoz.
V březnu 1939 nastala německá okupace a mletí pro potřeby obyvatel bylo velmi omezeno.
I v této těžké době se majitelé mlýna snažili pomáhat českým lidem. Po skončení druhé světové války mlel mlýn pro potřeby zemědělců ze širokého okolí a současně majitelé stále spláceli úvěr, který v letech 1937 - 38 sloužil k financování stavby a obnově vodního díla.
Po roce 1948 nastalo období znárodňování. Ve mlýně pracovala také babička Marie, rozená Perková a dědeček Josef Jaroš.
Dne 1. 7. 1951 přešlo právo na provozování Jarošova mlýna na tehdejší Hospodářské družstvo v Brně a následně pak od 1. 1. 1953 na Středomoravské mlýny, n. p. Brno. Po dobu 40 let, kdy byl mlýn a vodní náhon ve státním vlastnictví, nebyly prováděny nutné opravy ani potřebná údržba. V roce 1991 byl mlýn vrácen mojí prababičce Blance Jarošové. Do roku 2002 se s velkou láskou a úctou k mlynářskému řemeslu a rodinné tradici o mlýn staral můj dědeček Josef Drahomír Jaroš, mlynář z Bílého potoka.
Ministerstvo kultury ČR v roce 2002 prohlásilo vodní Jarošův mlýn se strojním a unikátním dřevěným technologickým vybavením za kulturní památku. Mlýn představuje typickou stavbu z první poloviny 20. století a je názorným dokladem a výpovědí o tom, jak se zpracovávalo obilí a mlela mouka ve vodním válcovém mlýně. Z tohoto důvodu jsme v současné době zpřístupnili tuto kulturní památku široké veřejnosti. Dědečkovým i naším velkým přáním a záměrem bylo a je uchovat objekt jako vzpomínku na časy dávno již minulé, na dobu, kdy Jarošův mlýn mlel, válcové stolice zvonily a žulový dvůr byl plný povozů, které do mlýna vezly na mletí obilí.
V rámci celkové obnovy objektu postupně provádíme nezbytně nutné opravy budovy mlýna a skladu obilí. Dále je třeba zajistit opravu střechy, vodního náhonu, jezu a generální rekonstrukci turbin, které je možné využít při získávání energie z obnovitelných zdrojů. Je nutné zamezit vzlínání vlhkosti porušenou izolací ze základů budov i hráze. V souvislosti se zabezpečením výše uvedených oprav se potýkáme s velkým nedostatkem finančních prostředků.
Pravnučka z Jarošova mlýna na Bílém potoce
Vznik cechu mlynářského
a pověst o vzniku mlynářského erbu
909 let mlynářského erbu
1116 - 2025
Erb pochází z roku 1116, kdy také vznikl cech mlynářský. V kronice české, v kapitole 34, str. 289, vypravuje známý Beckovský o vzniku mlynářského znaku i o zvláštní udatnosti českého mlynáře Jiřího z Doupova následující pověst.
"Léta páně 1116 požádán byl Vladislav I., kníže český, od krále uherského Štěpána, aby mezi sebou spolu "věčný pokoj" uzavřeli. Za tou příčinou sjeli se oba vládcové se vším svým lidem na uherské pomezí.
V ten čas byl však z Uher vyhnán jistý bohaprázdný chlap, jménem Sok. Týž chtěje se vymstíti za to své vyhoštění ze zemí uherských, ze msty se vynasnažil falešného posla sám učiniti a obě strany na sebe popudil tak, že místo věčného smíru povstal mezi Uhry a Čechy veliký boj, při kterém bylo bojováno se střídavým štěstím.
Najednou počali čeští zástupové utíkati a útěku tomu nemohl zabránit ani Vladislav kníže sám, který osobně k vojsku dorazil. Když již nebezpečí prohry bitvy bylo největší a zdála se být věc česká celá ztracena, skočil mezi dotírající Uhry muž v bílé suknici a veliké množství jich mečem v půli zprotínal tak, že až do ozdobných článků se v krvi lidské brodil. To když Uhři viděli, na útěk se obrátili a až k městu Budínu pospíchali.
Po tak slavném vítězství tázal se kníže Vladislav svých rytířů, kdože byl ten hrdina, jenž si tak udatně počínal. Odpověděli rytíři, že mlynář Jiří z Doupova, načež týž byl před kníže přiveden. Když se knížeti poklonil, povstal kníže z pařezu, na kterém po boji odpočíval a podal udatnému bijci ruku. Mlynář, chtěje mu také pravou podati, spatřil, že v bitvě o tři prsty přišel. Proto rychle ruku o svou bílou suknici otřel, přičemž tři krvavé pruhy si udělal a teprve poté ruku knížeti podal.
Kníže nato oslovil mlynáře následovně: "Díky Ti, ctný, udatný hrdino, žes nás dnes od veliké hanby vysvobodil. Za odměnu budeš ty a všichni tví potomci tvého stavu tři červené pruhy v bílém poli erbu jaké jsi sám učinil, užívati". Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatec a celého tenkráte ještě českého kraje. Soka pak, který svým hanebným vystoupením onu strašlivou řež a zlovůli způsobil, kázal kníže u přítomnosti, jak mlynáře, tak celého vojska, čtyřmi koňmi roztrhati."
Popis mlynářského erbu
Štít podélně dělený na dvě poloviny zeleným pásem - Jiří z Doupova protivníky v půli zprotínal.
V modrém poli je ozubené kolo a nad ním kružidlo (odpich) - sekerníci je používali při své práci.
V pravém bílém poli štítu jsou tři šikmé červené pruhy symbolizující tři mečem uťaté prsty Jiřího z Doupova.